Třídnictví

Tip hned na začátek – pokud je to jen trochu možné, doporučuji se vyhnout třídnictví hned první rok. I tak je toho na jednoho člověka moc, jak papírování, socializace, tak i příprava a samotné učení samozřejmě.

Nejlepší varianta, samozřejmě jen subjektivně, mi přijde, pokud se bavíme o učiteli na druhém stupni základní školy, učit třídu v už pátém ročníku a pak je převzít v šesté třídě jako třídní učitel. To se stalo mně a přišlo mi to prospěšné pro všechny strany – přechod na druhý stupeň může být stresor pro některé žáky a takhle znají na druhém stupni už svého učitele, což snad trochu stres zmenšuje. Nejsou úplně mezi cizími. Na druhé straně učitel už trochu zná svou třídu, minimálně se nemusí učit jména a úplně poznávat nové lidi a nový kolektiv. Například u mě to proběhlo dokonce tak, že jsme si v páté třídě udělali „výlet“ na bowling, kde mi třídní učitel „předal“ svou třídu, tehdy před sedmi lety mi to nepřišlo jako něco zvláštního, ale po zkušenostech to hodnotím jako výborný nápad. A bohužel ojedinělý. Celá tato situace byla bohužel naprosto náhodná, ředitel mi chtěl dát druhou třídu, teprve když jsem vysvětlil, že větší smysl dává, abych měl třídu, kterou už znám, tak jsem dostal onu třídu. Například na gymplu jsem si myslel, že je stejný záměr, když jsem učil kvartu, ale nakonec jsem třídu, s kterou jsme si, myslím, docela rozuměli, nedostal a pravděpodobně se o tom ani neuvažovalo. I o tomto by se mohlo začít v českém školství trochu přemýšlet…

Co třídnictví vlastně znamená? Budete mít na starosti třídu, poznáte své žáky blíže, poznáte jejich rodiče, naučíte se organizovat akce, ale také zapisovat spoustu věcí do třídnice a další administrativu.

Učím osmý rok, a co mi přijde jako klíčový rozdíl mezi být třídní a nebýt třídní, je vztah s rodiči. Třídu můžete poznat i jako netřídní, stejně tak organizovat akce a exkurze nebo zapisovat do třídnice, ale co je jiné, to je sféra rodičů. Jako třídní jsem měl jinou zodpovědnost, musel jsem jednat s rodiči nejen na rodičovských schůzkách, ale musel jsem s nimi konzultovat akce, známky a samozřejmě jsem je na malém městě potkával a řešili jsme i maličkost přes sms zprávy nebo telefonní hovor. Naopak jako netřídní jsem za poslední tři roky nepotkal ani jednoho rodiče, na rodičáku mě ani jeden člověk nenavštívil, jsem absolutně bez kontaktu.

Za třídnictví dostáváte peníze navíc. Co jsem měl šanci zjistit, nejčastěji se měsíční částka pohybuje mezi 300 až 800 korunami, z čehož jasně vyplývá, že třídnictví se vážně nedělá pro peníze.

První povinnost, která třídního čeká, je čtení školního řádu. Krásný způsob, jak se představit, že? Někteří učitelé vážně čtou několik stran školního řádu (a některým z některých to není trapné), jiní to zkrátí do pár vět („neskákejte z okna, nezapalujte školu, neházejte předměty po spolužácích“), další neřeknou nic a další hledají zábavnou formu pro představení školního řádu. Víte ale, co je nejdůležitější? Mít v třídnici zapsáno, že žáci byli poučeni o bezpečnosti a školní řád jim byl přečten. (Pokud chybí první den jeden žák, musí být zapsáno individuálně později.) Zajímavostí je, že mé první roky ve školství jsme do třídní knihy museli zapisovat i poučení o tom, jak se žáci mají chovat o různých prázdninách a svátcích, i když jsme je samozřejmě nevídali a snad za ně nebyli zodpovědní, kdyby se jim něco stalo na zahradě ve vesnici o deset kilometrů dál od mého bydliště, zatímco jsem si vařil oběd.

Co dál, to záleží na typu školy. Na středních školách se už druhý den učí do čtyř, na základce dostanete pár dní na „třídnické hodiny“, to znamená, že se věnujete pouze své třídě, neučí se podle rozvrhu, ale zařizují se třídy, rozdávají učebnice, domlouvají záležitosti; dobrý učitel to využije na poznání třídy, seznamovací hry, možná i nějaké pohybové aktivity, alespoň procházku po blízkém okolí.

Každodenní chod třídnictví vypadá tak, že zjišťujete, kdo je ve škole, a když někdo není, tak proč tam není. Pak to zapisujete a omlouváte do třídní knihy, která už je dnes snad prakticky všude elektronická a základní administrativa je na pár minut týdně.

Problém ale nastává, pokud má někdo ve třídě „IVP“ – individuální vzdělávací plán, poruchy učení nebo problém s prospěchem. Tam už jsou nutné další papíry, schůze o procesy (a zápisy o tom) a další a další věci. V takovém třídě se přidává několik dalších hodin měsíčně k úvazku, za které vám samozřejmě odměna nepřijde. O všem musíte navíc informovat i své kolegy a doufat, že všechny doporučení uplatňují. Představte si, že máte ve třídě třicet sedmáků, naprostý vrchol puberty, ze třiceti žáků má deset individuální vzdělávací plán, ve třídě je asistentka, jedna, potřeba by byly čtyři, od pondělí do čtvrtka máte po vyučování ještě návštěvu od rodiče a probíráte progres jednotlivých dětí. Večer ještě sms od starostlivé matky. Ráno před školou tři omluvenky. To už je vyšší liga. Samozřejmě straším, ale nevymýšlím si – všechno platí pro konkrétní třídu a mého bývalého kolegu. Já jsem měl obrovské štěstí a s malými výjimkami jsem nemusel nic řešit, ale zažil jsem kolegy a kolegyně, u kterých byl prakticky každý týden jeden z rodičů, na každé poradě se pořád probíral „ten jejich problémový žák“, zažil jsem psaní posudku na žáka k soudu a další věci. Pokud se někdo zraní ve škole, je to velká starost. Samozřejmě v případě „zlobivých“ žáků se přidávají další a další jednání. V takových případech hraje třídní učitel roli hromosvodu, všechny stížnosti míří k němu a je na něm, aby to dál řešil s žákem či rodiči.

Klasická třídní věc je vybírání peněz. Je několik možností. Samozřejmě je možné nechat to celé na žácích (učí to zodpovědnosti). Další možnost je, že žáci vybírají, ale finální částku a seznam plátců předají učiteli. A pochopitelně další možností je, že vybírání peněz na kino, výlet a další akce, bude kompletně v kompetenci učitele, který si peníze vybere, uskladní, napíše seznam žáků a následně i zaplatí. V takovém případě je už samozřejmě nutné mít kasičku a systém, protože mít při sobě například padesát tisíc od žáků, to už není nic moc příjemného.

Zodpovědností, která je pravděpodobně nejvíc na veřejných „očích“, je rozdávání vysvědčení a obecně udělování známek. Konce pololetí občas připomínají jednání poslanců, kteří shání hlasy pro své návrhy, akorát ve škole obíhá třídní učitel své kolegy s tím, že Anička bude mít jen jednu dvojku z tělocviku a jestli by s tím něco nešlo udělat, na druhou stranu Pepíček by měl vyznamenání, pokud by neměl tu trojku. Samotné rozdávání vysvědčení je pak samozřejmě trochu zvláštní věc, protože všichni své známky stejně už vědí, vysvědčení je pak logicky nezajímá, pospíchají domů a cokoliv učitel řekne, tak si stejně nikdo nezapamatuje. Ve velmi malém vzorku, který jsem zažil, vždy probíhalo vysvědčení stejně – vyvolávala se jména studentů, kteří chodili za učitelem ke katedře, ten obvykle něco soukromě prohodí a volá dalšího žáka. Fajn je si udělat fotku, nechat studentům čas na rozloučení, soukromé fotky, sdílení vysvědčení.

Pokud máte jiné zkušenosti nebo jsem některou součástí třídnictví úplně vynechal, budu rád za komentáře a připomínky.

Příště prakticky navážu na toto téma a zkusím sepsat něco o rodičovských schůzkách a poradách.

Zdroj: https://tajnyucitel.wordpress.com/2021/01/10/prirucka-pro-zacinajici-ucitele-tridnictvi/